Stejně jako vy, i já jsem individuum. Na celém světě a v celé historii nenajdeme mého přesného dvojníka. Od ostatních se odlišuji svým chováním, vědomostmi, výchovou, přáteli, obdobím, prostředím, zájmy a podobně.
Naše rozdílné identity z nás stejně jako otisky prstů dělají jedinečné bytosti rozeznatelné od druhých. Každý z nás se narodil do různého prostředí a po celý život se vyvíjí rozdílně, podle originálního vzoru. Nikde není různost tak zřejmá a tak nevyhnutelná jako u lidského druhu.
Musíme si projít procesem individualizace, abychom dospěli do cíle. Jako cíl vývoje si představuji stav, kdy se staneme plně sami sebou. Získáme střízlivou představu o fungování světa ve spojení s druhými lidmi. Najdeme společné cesty a budeme spolupracovat na příjemném bytí.
Proč bojovat proti sobě, když každý svět vnímáme úplně jinak?
Tak proč se povyšovat nebo porovnávat?
Selhání se nevyhneme
Mnoho z nás ale v procesu individualizace – oddělování se – od rodiny, třídy či skupiny více či méně selže. Dokonce i ve velmi pokročilém věku zůstaneme obrazně připoutáni k vodicím drátkům našich rodičů a kultury. Jsme stále ovládáni hodnotami a očekáváními našich matek a otců. Volíme směr podle převládajícího větru a skláníme se před modlami naší společnosti. Jdeme s davem. Pokračujeme v následování davu a napodobujeme to, co se líbí druhým v domnění, že nás to udělá šťastnými nebo úspěšnějšími. Upravujeme své chování, jednání, názory i prostředí podle požadavků ostatních.
Kvůli lenosti a strachu ze samoty, z odpovědnosti a dalších bezejmenných strachů se nikdy nenaučíme o sobě přemýšlet a neodvážíme se vybočit z vyšlapaných stop stereotypů. Jedná se o selhání na cestě růstu. Musíme se naučit převzít za sebe zodpovědnost. Potřebujeme získat smysl pro autonomii a sebeurčení. Musíme se pokusit být kapitány vlastních lodí, ne-li přímo vládci svých osudů.
Člověk je člověkem skrze ostatní lidi.
– Doc Rivers
Kooperace namísto závislosti sociálních sítí
Je v tom ale jeden háček. Nikdy nemůžeme být naprosto celiství. Nemůžeme uspokojit všechny. Nemůžeme být dokonalí. Nemůžeme být lékaři, právníky, farmáři, politiky a hygieniky zároveň. Existuje hranice, za níž se náš smysl pro sebeurčení stává nejen nepřiměřeným a nabubřelým, ale i značně sebezničujícím. Realita je taková, že jsme společenskými tvory, kteří se navzájem palčivě potřebují. Jednotlivec sám o sobě nic neznamená. Člověk je člověkem skrz ostatní lidi. Pouze skrz svou komunitu, skupinu či ostatní lidi může docházet k naplnění úplného potenciálu. Avšak jedná se o kooperaci, spolupráci, a nikoli závislost na druhých.
To, co kdysi vypadalo jako neřesti, přijímáme dnes jako ctnosti. Stalking (following) jako přátelství, silikon a botox jako nástroj k hrdosti, uchování soukromí jako výstřednost.
Žijeme ve světě, kde lidé neustále předstírají.
Etika tvrdého individualismu spočívá v tom, že funguje jen na jedné straně tohoto paradoxu, zahrnuje v sobě jen polovinu naší lidskosti. Vyzývání k individualismu tak vede ke vzájemné závislosti. Slabá a nedokonalá stvoření, která se navzájem potřebují. Toto odmítání může přetrvávat jen díky předstírání. Protože nemůžeme být zcela přiměřenými, soběstačnými, nezávislými bytostmi; ideál tvrdého individualismu nás nutí mnohé předstírat, skrývat své slabosti a selhání. Učí nás stydět se za svá omezení. Tlačí nás ke snaze být supermuži a superženami nejen v očích svého okolí, ale i v očích vlastních. Nutí nás chovat se den za dnem jako by to „všechno bylo v nás“, jako bychom nic nepotřebovali a měli nad svými životy naprostou kontrolu. Také nás od sebe neúprosně izoluje. A tak se skutečná komunita a spolupráce stává nemožností. Roztříštěnost společnosti, oddělování skupin, upřednostňování jedněch před ostatními a zakládání myšlenek, chování či informací založených na klamu představy o sounáležitosti s lidmi, kterým záleží jen na vyčnívání a vlastním sebeobohacení, tak přináší velkou otázku do budoucnosti.Jak se k sobě vrátíme, když vše směřuje k individualismu?
Osamělosti není třeba se bát
Některé zkoušky života je důležité absolvovat o samotě. Ano, jsem osamělý. Jsem-li zcela jedinečným individuem, není nikdo, kdo by mi zcela rozuměl, kdo by přesně věděl, jaké to je chodit v mých botách. A na mé cestě existují úseky – jako ostatně na cestě kohokoliv – které člověk musí ujít sám. Jsem ale mnohem méně osamělý, než jsem byl předtím; než jsem pochopil, že mít pocity úzkosti, deprese a bezmoci je lidské. Než jsem pochopil, že existují místa, kde se o své pocity mohu podělit bez viny či strachu a lidé mě proto budou milovat ještě více. Než jsem zjistil, že mě má slabost může posílit. Než jsem zažil opravdovou komunitu a naučil se, jak ji znovu najít či znovu vytvořit.
Chyceni do pasti naší tradice tvrdého individualismu jsme mimořádně osamělými lidmi. Tak osamělými, že ve skutečnosti mnozí z nás nejsou s to ani rozeznat vlastní osamělost, nebo alespoň mnohem méně než osamělost cizí. Podívejte se na smutné a zmrazené obličeje kolem sebe v obrazovce mobilu či televize. Budete i marně hledat lidi, kteří se skrývají za maskami make-upu, maskami přetvářky, maskami klidu, maskami online života. Potřebujeme porozumět individualismu, který nás učí, že nemůžeme být sami sebou, dokud se nebudeme umět dělit o věci, které máme společné: slabost, necelistvost, nedokonalost, nepřiměřenost, hříchy, nedostatek celistvosti a sebeuspokojení.
Nejsem ok a ty nejsi ok, ale to je přece ok. – Thomas A. Harris,
autor knihy Ja jsem OK, ty jsi ok
Získejme odvahu být upřímní k sobě samotným, a dokonce i k člověku, který s vámi sdílí hodnoty, zkušenosti nebo jen touhu po šťastném životě. Přiznejme si touhu někam patřit, buďme otevření přijímat vlastní chyby a buďme velkorysí k chybám ostatních. Každý jeden z nás je zodpovědný za úspěch skupiny, záleží na naší zodpovědnosti. Hledejme společnou cestu!
